[ Skočit na obsah | Skočit k navigaci ]


Starovické okno do minulosti 01

Touto pravidelnou rubrikou bychom rádi potěšili nejen milovníky historie, ale i spoluobčany, kterým není lhostejné poohlédnout se do minulosti a připomenout si významná data v historii obce, která ovšem byla kolikráte významná i pro celé království či ostatní státy.

Ohlédnutí první.

Žena, jenž předběhla svoji dobu. Královna Eliška Rejčka.
V tomto letním období si připomínáme dvě významná data z naší kroniky obce a to 1. červen 1323 a 9. červenec 1330. Obě dvě data se významně dotýkají naší obce a udávala její následující směr vývoje na bezmála dalších 270 let. Vraťme se ale na začátek k osobě Elišky Rejčky a její spojitosti s naší obcí.
Píše se rok 1300, kdy se provdala za ovdovělého českého krále Václava II., teprve ve 12 letech, mladičká Richenza Piastovna. Dějiny si ji budou pamatovat pod jménem Eliška Rejčka, kdy jméno Eliška (Alžběta) přijala 26. května 1303, kdy byla korunována královnou českou a polskou. Čeština si v té době nevěděla rady s jejím jménem Richenza (Rixa) a tak byla nazývána Rejčkou. Manželství mladé královny a krále Václava II. ovšem netrvalo příliš dlouho. Dne 21. června roku 1305 král Václav II. umírá na tuberkulózu a tak se Eliška v necelých 17 letech, teprve se šestidenní dcerou Anežkou, stává královskou vdovou. Manžel ji zajistil na tu dobu opravdu královské vdovské věno a to královskými městy Hradcem, Chrudimí a Vysokým Mýtem v zástavní hodnotě 20.000 hřiven stříbra, což bylo na tu dobu nebývalé bohatství. To nic nezměnilo na faktu, že situace v zemi a nálady jejích příbuzných ji nebyly nakloněny. Zvláště pak její dvě nevlastní dcery (Anna a Eliška Přemyslovny) z prvního Václavova manželství, proti ní neustále intrikovaly a nemohly skousnout, že Eliška po smrti Václava neodešla do klášterního ústraní, jak bylo v té době zvykem a navíc mohla disponovat tak obrovským majetkem. Na nátlak dcer byla vystěhována do měšťanského domu, kde byla prakticky v domácím vězení. Vše se ale mělo změnit. Dne 4. srpna roku 1306 byl v Olomouci zavražděn sedmý český král, Václav III., syn Václava II. a to v pouhých 16 letech. Jelikož zbyly pouze dvě princezny, již výše zmíněné sestry, byl tímto přemyslovský rod odsouzen k vymření po přeslici. Koho ale teď usadit na trůn? Situace využil Jindřich Korutanský, manžel starší dcery Václava II. princezny Anny. Na základě volby českých stavů usedl na prázdný trůn, což se ale nelíbilo římskému králi Albrechtovi. Ten tuto volbu neuznal, prohlásil české země za uprázdněné říšské léno a se svými říšskými svazy se vydal do Čech. Před těmito svazy nový král Jindřich Korutanský i se svou manželkou uprchl do Tyrol a jelikož byla česká šlechta zbavena své největší opory, byla nucena s Habsburky vyjednávat. Výsledkem vyjednávání bylo dosazení na český trůn syna římského krále Rudolfa Habsburského. Ten si také záhy vzal za ženu Elišku Rejčku a to 13. října 1306. Byla v té době fakticky jedinou pomazanou a korunovanou královnou a díky ní si mohl Rudolf nárokovat i polskou korunu. Tak se Eliška ve svých 18 letech stala podruhé manželkou českého krále. I tohle manželství ovšem nemělo dlouhého trvání. Hrubé porušení všech slibů a výsad, jež Habsburkové české šlechtě dali, či potvrdili, vedlo ke vzpouře některých představitelů zemské šlechty. Král Rudolf zareagoval vojenským tažením proti vzbouřencům, na kterém 4. července roku 1307 zemřel na úplavici. Mladičká Eliška Rejčka se tak po 9 měsících v necelých 19 letech stává podruhé královskou vdovou. Než ale Rudolf Habsburský zemřel, stihl svoji choť zabezpečit vdovským věnem o další dvě královská města a to Poličkou a Jaroměří, čímž se navýšila zástavní hodnota z původních 20.000 hřiven stříbra na současných 40.000 hřiven.
Krátce po smrti Rudolfa Habsburského se do země vrátil Jindřich Korutanský, což sebou přineslo opětovné domácí vězení královny vdovy Elišky Rejčky a její dcery Anežky v měšťanském domě v Praze. V nastalém boji o český trůn se Eliška přiklonila na stranu Fridricha Habsburského, bratra svého zesnulého manžela, proti obnovené kandidatuře Jindřicha Korutanského. V přestrojení, s dvouletou dcerou, jen v doprovodu jedné služebné se jí podařilo uprchnout z Prahy do habsburského tábora, kterému zajistila podporu svých věnných měst a sama se pak uchýlila do kláštera Klosterneuburg u Vídně. Habsburkové však po zavraždění hlavy rodu, římského krále Albrechta, vlastním synovcem Janem Parricidou v roce 1308 vzdali své ambice na český trůn. Ve znojemské mírové smlouvě s korutanskou stranou (14.8.1308) však Rejčce zajistili uznání všech jejích vdovských nároků. Královna vdova si za své sídlo zvolila Hradec, o jehož rozkvět se nemalou měrou zasloužila. Zoufalý stav země za vlády Jindřicha Korutanského, vyvolal potřebu změny na českém trůnu a česká šlechta proto vstoupila tajně do jednání s novým římským králem Jindřichem VII. Lucemburským. Ta vyvrcholila svatbou jeho syna Jana Lucemburského a dědičky země Elišky Přemyslovny v září roku 1310. V té době se však začaly vyostřovat již dříve napjaté vztahy mezi královnou vdovou a novou českou panovnicí, Eliškou Přemyslovnou. Současně však dochází k Rejččinu osudovému sblížení s významným českým pánem, Jindřichem z Lipé. K vystupňování konfliktu mezi oběma královnami přispěla Rejčka zasnoubením své dvanáctileté dcery Anežky bez královského souhlasu s polským vévodou Jindřichem Javorským, kterému navíc jako záruku na věno postoupila Hradec. Následné období vnitřního neklidu skončilo smírem mezi králem a odbojnou šlechtou v čele s Jindřichem z Lipé. Následně pak koncem roku 1318 postoupila Rejčka své panství ve východních Čechách za peněžitou náhradu Janu Lucemburskému a společně se svým životním partnerem Jindřichem z Lipé, který přijal úřad moravského zemského hejtmana, si za své společné sídlo zvolili Brno. Zde vedli skvělý dvůr, který svou nádherou zastiňoval i královský dvůr pražský. Rejčka tu pak za významné podpory především Jindřicha z Lipé, ale i krále Jana buduje své největší životní dílo, klášter cisterciaček na Starém Brně, nazývaný "klášter Králové". Už od roku 1315 pro něj začala pořizovat iluminované liturgické a chorální rukopisy (celkem 9), které jsou dodnes součástí našeho kulturního dědictví. Rejčka hospodařila tak dobře, že mohla půjčit peníze i králi Janovi a přikoupit další města a osady. Zde nastává zmínka o Starovicích. Starovice společně se Starovičkami, Měnínem a Hustopečemi, byly vlastněny na třetiny. Jednu třetinu vlastnil Král Jan Lucemburský a další dvě třetiny vlastnili bratři Fridrich a Vilém z Egerberka. A tak královu třetinu Eliška odkupuje13. září 1321, Fridrichovu 28. února 1322 a Vilémovu 12. prosince 1322. A tak se stávají Starovice majetkem královny vdovy, která je právě 1. června 1323 darovala výše zmíněnému kláštěru na Starém Brně. Tohle mělo pro Starovice obrovský prospěch. 15. května 1327 totiž král Jan Lucemburský zrušil pro poddané kláštera tzv. Trojí povinnost, čímž i občany Starovic osvobodil od robot, stavění královských cest a hradů, od hoštění královských úředníků, od hlídek a válečných tažení a navíc je osvobodil od daní, což byla na tu dobu věc nevídaná. 9. července 1330 toto darování definitivně potvrzuje ve své závěti. Tak byly Starovice majetkem prosperujícího kláštera až do roku 1598 a podílely se na jeho prosperitě a kulturním dědictví. Když pak roku 1335 Eliška Rejčka zemřela, byla pohřbena podle kronikáře „uprostřed kostela před oltářem sv. Kříže“ na Starém Brně. Roku 1900 byl její hrob nalezen v průsečíku kněžiště a malé příčné lodi a v nové dlažbě označen iniciálou jména Elizabetha. Královna vdova Eliška Rejčka, někdy královna česká a polská, paní věnných měst, jak zněl její plný titul, bývá právem nazývána renesanční ženou, neboť svými postoji a činy v mnohém předběhla svoji dobu. Projevila se nejen jako dobrá vladařka, ale i citlivá a krásy milovná hrdá žena, která se přes všechny rány osudu dokázala povznést a žít naplno a která je stále v mnohém hodna následování.

Sepsal: 23.7.2010 Martin Kotásek ml.